N.D. AND N.T. v. SPAIN

• Judgment Date: 03 October 2017
• ECLI: ECLI:CE:ECHR:2017:1003JUD000867515
• Respondent State: España
• Date: 03 October 2017
• Application Number: 8675/15;8697/15
• Court: Third Section (European Court of Human Rights)
• Counsel: GERICKE C. ; BOYE TUSET G.
• Applied Rules: 1;13;13+P4-4;34;35;35-1;35-3-a;41;P4-4

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 13. února 2020 ve věci č. 8675/15 a 8697/15 – N.D. a N.T. proti Španělsku

Velký senát Soudu jednomyslně rozhodl, že v případě stěžovatelů, kteří se pokusili přelézt hraniční ploty obklopující španělskou enklávu Melilla v rámci větší skupiny osob a kteří byli následně vráceni zpět do Maroka bez individuálního posouzení jejich situace, nedošlo k porušení článku 4 Protokolu č. 4, neboť stěžovatelé mohli využít jiných legálních cest vstupu na území za účelem podání žádosti o mezinárodní ochranu, což bez naléhavých důvodů neučinili.

I. Skutkové okolnosti

Dne 13. srpna 2014 se v brzkých ranních hodinách pokusila skupina nejprve šesti set a následně třiceti migrantů, mezi kterými byli i stěžovatelé původem z Mali a z Pobřeží Slonoviny, přelézt ploty obklopující španělskou enklávu Melillia na hranicích s Marokem, a vstoupit tak na španělské území. Po přelezení plotu byli stěžovatelé zadrženi příslušníky španělské pohraniční stráže a odvezeni zpět do Maroka, kde byli předáni tamním úřadům. Stěžovatelé tvrdili, že před jejich navrácením nebyli nijak identifikováni a nedostali příležitost vysvětlit své osobní poměry, přičemž jim nebyl zajištěn přístup ani k právní pomoci, ani k tlumočníkům. Události byli svědky novináři, kteří ji zaznamenali na kameru. V říjnu a prosinci 2014 se stěžovatelům podařilo jednotlivě přelézt plot a vstoupit na území Melilly. Proti oběma stěžovatelům bylo následně zahájeno řízení a vydáno rozhodnutí o vyhoštění. První stěžovatel poté požádal o mezinárodní ochranu, která mu však nebyla v souladu se stanoviskem UNHCR udělena. V březnu 2015 byl navrácen do Mali. Druhý stěžovatel o mezinárodní ochranu nepožádal. Rozhodnutí o jeho vyhoštění nabylo právní moci v červenci 2015. Po uplynutí maximální přípustné délky jeho zajištění byl propuštěn na svobodu a patrně nadále pobývá na území Španělska nelegálně.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

Stěžovatelé namítali, že jejich okamžité navrácení do Maroka představovalo hromadné vyhoštění, proti kterému neexistoval účinný prostředek nápravy s odkladným účinkem, přičemž v Maroku měli čelit nebezpečí špatného zacházení.

Rozsudkem ze dne 3. října 2017 senát třetí sekce Soudu jednomyslně shledal porušení článku 4 Protokolu č. 4 a článku 13 Úmluvy ve spojení s článkem 4 Protokolu č. 4. Ve zbytku stížnost odmítl; vláda an nebyla vyzvána, aby zaujala stanovisko k tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy. Věc byla následně na žádost vlády postoupena velkému senátu.

A. K Předběžným námitkám vlády

a) Pokračování v posuzování stížnosti dle čl. 37 odst. 1 písm. a) Úmluvy

Soud nejprve přezkoumal, zda je namístě pokračovat v posuzování stížnosti, neboť i když vláda nežádala o zastavení řízení o stížnosti, poukázala na nedostatečný kontakt právních zástupců se stěžovateli. K tomu podotkl, že právní zástupce musí doložit plnou moc a současně udržovat se stěžovatelem kontakt během řízení, aby mohl nejen získat informace o individuálních okolnostech jeho případu, ale i potvrdit jeho trvající zájem o řízení. Ve věci Sharifi a ostatní Soud vyškrtl zastavil řízení o stížnosti pro vágnost, povrchnost a nedostatečnou podloženost informací, které obdržel od právního zástupce stěžovatele (Sharifi a ostatní proti Itálii a Řecku, č. 16643/09, rozsudek ze dne 21. října 2014).

Právní zástupci stěžovatelů tvrdili, že jsou s nimi stále v kontaktu skrze telefon a WhatsApp. Během ústního jednání přitom přečetli část konverzace s jedním ze stěžovatelů a předložili podepsané plné moci. Ve spisu rovněž nebylo nic, co by Soud vedlo k pochybnostem o důvěryhodnosti tvrzení právních zástupců. I kdyby však okolnosti případu nasvědčovaly, že stěžovatelé si již nepřejí pokračovat v řízení, Soud by se rozhodl případ věcně posoudit v souladu s čl. 37 odst. 1 in fine Úmluvy (F. G. proti Švédsku, č. 43611/11, rozsudek velkého senátu ze dne 23. března 2016, § 81–82), neboť se týká závažných otázek výkladu rozsahu a podmínek použití článku 4 Protokolu č. 4 vůči migrantům, kteří se pokoušejí neoprávněně a ve velkém počtu vstoupit na území státu. Tyto otázky jsou dle Soudu důležité s ohledem na nové výzvy, kterým členské státy čelí v souvislosti s dopady hospodářské krize a nedávnými sociálními a politickými změnami v některých regionech Afriky a blízkého východu (Khlaifia a ostatní proti Itálii, č. 1648/12, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2016, § 241).

b) Hodnocení důkazů a určení skutkového stavu Soudem

Vláda rovněž namítala, že stěžovatelé neprokázali, že byli součástí skupiny migrantů, kteří se dne 13. srpna 2014 pokoušeli vstoupit na španělské území přelezením plotu do enklávy Melilla, neboť je na předloženém videozáznamu nelze rozpoznat. Soud zohlednil, že právě chybějící identifikace stěžovatelů ze strany žalovaného státu, která nutně přispěla k těžkostem, které stěžovatelé měli s prokázáním jejich účasti na předmětných událostech, je jádrem stížnosti. Pro přesunutí důkazního břemene na vládu bude proto stačit, pokud stěžovatelé předloží prima facie důkazy na podporu svých tvrzení (mutatis mutandis, El Masri proti Severní Makedonii, č. 39630/09, rozsudek velkého senátu ze dne 13. prosince 2012, § 152). Stěžovatelé poskytli ucelený popis předmětných událostí a na podporu svých tvrzení předložili videozáznam. Odborné posudky vlády přítomnost stěžovatelů nevyvrátily, toliko konstatovaly nemožnost jejich identifikace. I vzhledem k tomu, že vláda nepopřela samotné události ze dne 13. srpna 2014 a krátce po nich praxi hromadného vyhošťování i uzákonila, Soud shledal, že stěžovatelé prima facie prokázali svou účast na předmětných událostech, kterou se vládě nepodařilo následně vyvrátit.

B. Otázka jurisdikce ve smyslu článku 1 Úmluvy

Soud na úvod připomněl, že výkon jurisdikce ve smyslu článku 1 Úmluvy je podmínkou sine qua non k tomu, aby smluvní stát mohl být považován za odpovědného za namítaná porušení práv a svobod uvedených v Úmluvě (Ilaşcu a ostatní proti Moldavsku a Rusku, č. 48787/99, rozsudek velkého senátu ze dne 8. července 2004, § 311). Ve smyslu článku 1 Úmluvy je jurisdikce státu v zásadě teritoriální a považuje se za vykonávanou na celém území státu (Banković a ostatní proti Belgii a ostatním, rozsudek velkého senátu ze dne 12. prosince 2001, § 52). Pouze za výjimečných okolností může být tato domněnka vyvrácena, zejména pokud je státu bráněno vykonávat jurisdikci na části svého území (Assanidze proti Gruzii, č. 71503/01, rozsudek velkého senátu ze dne 8. dubna 2004, § 137–139).

V předmětné věci nebylo sporu o tom, že se události staly na španělském území, neboť vláda sama uznala, že se všechny tři řady hraničního plotu na něm nacházejí. Namítala...